V roce 1809 zemřel v německém městě Aschaffenburg majitel panství Dačice, Karl Maxmilian Ostein. Hrabě neměl děti, proto adoptoval synovce ze strany své manželky Louisy rozené Dalbergové. Ve své závěti vyslovil přání, aby jeho synovec Friedrich Dalberg kromě majetku převzal i jméno Ostein a rodový erb. Friedrich hrabě Ostein-Dalberg navštívil Dačice poprvé v roce 1811. Tehdejší zámek s renesančními a barokními prvky včetně vybavení vnímal jako relikt z minulosti.

Friedrich plánoval modernizaci zámeckého areálu, avšak nestihl ji uskutečnit. Zemřel náhle v roce 1813. Po Friedrichově smrti zdědil Dačice (již bez nároku na osteinský erb) jeho mladší bratr Karl Maxmilian říšský svobodný pán Dalberg. Karl pojal zámek za nové rodové sídlo a společně se svou chotí Charlottou vytvořil z Dačic pohodlnou a moderní rezidenci a založil také rozlehlý anglický park. Už v roce 1818 přistoupil k úpravám interiérů. Zámek se dočkal nových oken, dveří a nové vnitřní výmalby. Tehdy vznikly v jedné z místností severního křídla iluzivní malby, jež navozují dojem otevřeného gotického altánu. Jejich autorem byl Florián Josef Altmann. Na začátku 30. let 19. století byly ovšem malby přebíleny a z místnosti se následně stala přípravna jídel (v roce 2007 byly obnoveny).

V letech 1830–1833 proběhla pod vedením architekta Karla Schlepse generální přestavba zámku v duchu klasicismu a empíru. Fasáda získala přísně symetrické linie, které architekt zdůraznil novým uspořádáním oken a vytvořením ústředního rizalitu. Dekorativních prvků užil Schleps jen poskrovnu; estetiku architektury nalezl v čistých formách a jednoduchých tvarech. K působnosti takové estetiky přispívala světle okrová, respektive písková barva fasády.

Interiéry se dle Schlepsova projektu dočkaly velmi nákladných úprav, jež panstvu zajistily pohodlné bydlení stejně jako možnost okázale reprezentovat svůj šlechtický stav. Na protilehlých stranách v nejvyšším patře severního křídla byla zařízena apartmá a uprostřed čtyři společenské místnosti bohatě dekorované stropními malbami, které zhotovila firma Josefa Martinelliho z Vídně. Kromě toho byla vybudována také impozantní schodišťová hala, již lze považovat za estetický vrchol Schlepsova dačického působení. Architekt společně s dalšími umělci a řemeslníky tak proměnili sídlo „upomínají[cí] na dávno zašlé časy“ v rezidenci odpovídající vysokým aristokratickým nárokům první poloviny 19. století.

Více informací viz například v publikaci Zámek Dačice. Proměny interiérů od renesance k dnešku Jana Mikeše.